Můj příběh

PRVNÍ CESTA DO PRAHY

Nikdy nezapomenu, jaké to bylo jet vlakem z Vídně poprvé do Prahy. Bylo mi tenkrát osmnáct let a získala jsem specielní vizum, abych mohla navštívit mé babičky.  Naštěstí naše rodina vídala prarodiče každý rok, neboť jezdili k nám do Rakouska v létě na návštěvu.  

Dobře si pamatuji to velké vzrušení, když jsem přejížděla přes české hranice, tenkrát ještě Československa. Najednou jsem slyšela kolem sebe mluvit lidi českým jazykem.  Ta radost byla tak veliká, že jsem úplně zapomněla, že jedu do komunistické země.

Je zvláštní, že jsem tenkrát nepociťovala téměř žádný strach. Uvědomovala jsem si velice dobře v jakém trpkém světě tam lidé žili, v atmosféře plné strachu a nedůvěry. A říkala jsem si, jak je to obdivuhodné, že přes to vše dokázali nějakým způsobem vydržet a najít sílu zachovat si vlastní identitu a zůstat sami sebou.

Na hlavním nádraží v Praze mě přivítaly babičky. Vše bylo tak vzrušující, byla jsem ze všeho nadšená.  Praha byla v té době šedá, bylo tam hodně chátrajících domů, žádní turisté, ale já jsem hlavně viděla tu její historickou krásu a vnímala její kulturní hodnotu.

Dojalo mě zase vidět po tak dlouhé době v televizi Večerníčka; postavičku, která každý večer přiletí z nějaké daleké galaxie a přivítá děti smeknutím svého papírového kloboučku.

Překvapilo mě jak se chovali někteří prodavači v obchodech nebo vrchní v restauracích a kavárnách. Byli často nevlídní, až měl člověk pocit, že se snad hněvají, ale po nějaké době jsem zjistila, že u některých lidí pomohlo říct jim něco milého nebo povzbuzujícího. 

Během mého pobytu jsem ještě zažila tradiční české Velikonoce, kdy se šedá Praha na chvíli rozzářila do pestrých barev. Na každém rohu stály babičky v krojích a prodávaly své kraslice.  Všude byly vidět pomlázky s barevnými pentlemi.

V kostele u Sv. Jakuba jsem zažila nádherný koncert, Stabat Mater od Antonína Dvořáka. Nahoře na kúru stáli solisté z Národního divadla a zpívali s doprovodem varhan.  Vůbec jsem tenkrát netušila, že tento kostel má nejlepší akustiku v celé Praze.

Velký zážitek pro mě byl, když mě známá mého táty z Umělecko průmyslového muzea provedla gotickou sbírkou z doby Karla IV a dokonale mi tak přiblížila krásu a výjmečnost umění té doby v Čechách.

S JAPONSKEM MĚ PROPOJILA KERAMIKA

Po skončení mého studia keramiky na Vysoké škole užitého umění ve Vídni u profesora Mattheo Thun vstoupilo Japonsko do mého života zcela přirozenou cestou.

Na konci mého studia jsem vytvořila serii váz, které měly klasický tvar vázy, ale zároveň měly v sobě zakompované asymetrické tvary připomínající přírodní element.  Mým cílem bylo vyjádřit kontrast, ale také vzájemné propojení mezi přírodou a člověkem. Inspirací mi byla japonská estetika, která mě vždy fascinovala a také výstava v Benátkách, kterou jsem shlédla na Biennale. V této době byla mou nejlepší kamarádkou malířka a grafička Henriette Leinfellner, dcera bývalého profesora keramického ateliéru, s kterou, myslím, mám podobné vnímání věcí.

Tato serie váz mi umožnila získat stipendium a naskytla se mi takto příležitost studovat v zahraničí.  Ze všech variant se mi zdálo Japonsko být tou nejlákavější možností hlavně proto, že je tam rozmanitá keramika s dlouho tradicí.

ZAČÁTKY V JAPONSKU

 Poté co jsem získala stipendium do Japonska, po nějakém čase jsem si tam začala uvědomovat pocit svobody, když jsem zjistila, že určité věci mohou fungovat úplně jinak. Toto samotné uvědomění mě posunulo dál, podařilo se mi ho využít ve svůj vlastní prospěch a růst.

V Japonsku mě uchvátila úplně jiná příroda s bambusovými lesy, rýžová pole, zahrady s kameny a mechem, stará dřevěná minimalistická architektura; estetika jemných kontrastů a krása v jednoduchosti.  Na druhou stranu mě ale šokovala chaotická a k sobě různě naskládaná architektura moderního města, kde jsem měla problém najít alespoň trochu krásy.  Některé stanice a nádraží byl labyrint chodeb s podzemními  restauracemi a kavárnami, které byly často propojeny s obchodními domy s rozmanitým sortimentem.

Bydlela jsem půl roku u japonské rodiny v Osace a trápila se každý den výukou japonštiny. Dům byl uvnitř velice krásný, měl dřevěnou chodbu s velikými okny a s posuvnými papírovými dveřmi vedoucími kolem dokola malého dvorku Z chodby se vstupovalo do jednotlivých místností. Pouze kuchyň byla přímo propojena s chodbou a tam se vždy scházela celá rodina.

Hned na začátku mého pobytu mě zarazil nespočet různých pravidel, které jsou v Japonsku úplně běžnou součástí života. Lidé hodně dbají na soudružnost a ohleduplnost.  Také japonský tradiční svět si zachoval své hluboké kořeny v různých podobách.  Rituály se praktikují ne jenom v budhistických chrámech a šintoistických svatyních, ale i v domácnostech a ve veřejném životě. K tomu patří i spousta stále fungujících starých řemeslných dílen.

V Osace jsem se seznámila s Lucianou z Italie a staly jsme se dobré kamarádky. Později jsme spolu bydlely v Tokyu  v malém domečku v laciné čtvrti.

Jednou na mě padla melancholie a tak jsem poslouchala kazetu s klasickou českou hudbou se sluchátky na uších a zpívala si nahlas. Měla jsem odsunuté dveře do malinké zahrádky a sotva jsem si sundala sluchátka, zaslechla jsem venku švitořit ptáčka tak krásně, že jsem najednou byla nesmírně šťastná a cítila se se vším propojena. Pocit samoty zmizel. Samota na člověka dopadne velice často v Japonsku.  Přes to vše jsem se vždy snažila, jak jen možno pochopit a vcítit se do lidi v této zemi.

TOKYO

V Tokiu najdete avangartní umění a krásný minimalistický design.  Po celém Japonsku jsou úžasná muzea.  Když jsem ze začátku bloudila uprostřed Tokia po různých galeriích, narazila jsem na skupinu malířů a ilustrátorů, kteří mě pozvali, abych jim pózovala jako modelka. Kreslili si mě na příklad v moravském a rakouském kroji. Získala jsem v té době také novou skvělou kamarádku, paní Hatano, která se později stala  naším svatebním svědkem v Praze.

SVOBODNÉ UMĚNÍ

V Tokiu jsem studovala na dvou různých univerzitách: Musashino Art University u profesora Tatsumi Kato a  Tama Art University (Master degree) u profesora Kimpei Nakamura. Vedle našeho keramického atelieru studoval ve stejné době Tomo Hamada, který je vnuk jednoho z nejslavnějších keramických mistrů, pana Shoji Hamada z Mashiko. Keramika je v Japonsku velmi uznávaná a též mistři, keramičtí tvůrci jsou hodnoceni tak jak v Evropě sochaři.

Ve své tvorbě jsem se vyjadřovala čím dál svobodněji a začala jsem do ní vkládat svou vlastní filosofii. Nejprve vznikly keramické reliéfy s kaligrafickými prvky, vyjadřující přírodní elementy vodu, vzduch, země a světlo (oheň).  Další serie byly již větší trojrozměrné objekty, ve kterých jsem se pokusila vyjádřit abstraktní pohyb energie, například energii slova, sensibilizovat novou dimensi mezi niternou a vnější energií, která prostupuje vším a je přítomna v mikrokosmu i makrokosmu.

V Tokiu jsem poprvé vystavovala se skupinou keramiků v Goethe Institutu, a později jsem měla svojí první autorskou výstavu  v Koyanagi gallery, v Ginza. Většinu prací jsem vytvořila na jaře 1991 v Jamanshikan, v rodinném domě mé kamarádky Sadako, v dílně její sestry. Bylo to poměrně blízko hory Fuji, v nádherné přírodě.

Na jedné vernisáži jsem poprvé potkala fotografa pana Mikami, a básníka a umělce Seisukeho Tsukahara. Oba byli velmi komunikativní a přátelští, a znovu jsme se potkávali na jiných výstavách a kulturních akcích.  Časem se vytvořilo mezi Seisukem a mnou silnější pouto a začali jsme se navzájem inspirovat.

VIZUELNÍ BÁSNĚ           

Seisuke vytvořil nádherný velký paravan plný jeho grafických vizuelních básní. Vyhrál s ním prestižní cenu u firmy NEC. Využili jsme situaci a požádali firmu zda by darovala celou počítačovou sestavu za účelem výuky. Nabízela se jedinečná možnost pořádat dvousemestrový kurz počítačové grafiky na Vysoké škole  uměleckoprůmyslové v Praze. Firma nám ochotně vyhověla a my jsme se s krabicemi definitivně přestěhovali do Prahy.

PRAHA

Na podzim téhož roku jsme měli svatbu.  Praha se stala naším novým domovem. Máme dvě úžasné dcery. Tvoříme a snažíme se být aktivní v mezinárodní kulturní sféře. Jeden čas jsme se hodně věnovali propagaci Japonska a Česka.  Časem jsme se stali autory různých uměleckých projektů.  Manžel se věnoval veřejnému čtení svých autorských básní a často přizval další umělce ke spolupráci; například choreografku Moniku Rebcovou. Také jsme pořádali naše vlastní autorské výstavy.

Mám nyní vlastní keramické studio v Praze. Několikrát jsem se stěhovala a musela se poohlédnout po jiném místě.  Momentálně mám dvě možnosti, kde můžu pracovat: v pražském studiu a na naší chatě, která se nachází v malé vesnici na kopečku, obklopená lesy.  Příroda je stále pro mě důležitá a je stále hlavní inspirací. Dává mi novou energii a motivaci.

V Česku se nachází velmi stará prehistorická keramika. Inspirovala mě a navrhla jsem kubistické tvary, které jsou alegorií na Věstonickou Venuši reprezentující zřejmě symbol „matky země“. Zkusila jsem jí transformovat do více kosmické podoby protože věřím, že je vše se vším propojeno. Zrovna tak mě tenkrát v Japonsku zaujala prehistorie Jómon a její výrazná fascinující keramika.           

Když jsem se vrátila z Japonska do Evropy, uvědomila jsem si jednu věc, že je docela možné že moje práce  ukazují jak vnímají svět ženy. My ženy jsme silně propojeny se zemí a přírodou, a proto se snad vyjadřujeme trochu jiným způsobem.